Já si s tchánovci vykám a přesně to vyjadřuje náš vztah: nepříliš osobní. Neumím zjevně navázat bližší vztah s lidmi, kteří si udržují odstup vykáním, a pro mě je vykání formou odstupu (proto si s cizími lidmi vykáme, že si nejsme blízcí).
Blízcí lidé si tykají a to i mezigeneračně. Tykání mi nenabídli, takže tuto formu "vztahu" akceptuju a v jejich případě bez větších problémů.

Můj manžel si s mým otcem tyká a tykal si i s mámou, když ještě žila. U nás je samozřejmé, že kdo jde do rodiny, stává se blízkým, a i forma oslovování tomu odpovídá.

Každý v tykání či vykání vidí něco jiného, pro mě je to takto:)