Přidat odpověď
Není tak snadné odpovědět. Já věřím (nebo spíš vím), že nežijeme jen tento jediný život a v tomto duchu mluvím i o smrti s dětmi odmala. Mladší syn je navíc hodně senzitivní, několikrát viděl duchy a tak nějak to bere jako samozřejmost.
Když byl malý a někdo umřel, říkal, že nemáme být smutní, protože tomu člověku je teď dobře a nechce, abychom byli nešťastní. Když jsem byla malá já, vnímala jsem to podobně, nechápala jsem, proč kolem smrti a pohřbu dělají dospělí takové divadlo.
Děti přebírají naše strachy a to, co jim říkáme, nebo slyší někde jinde, berou hodně citlivě a postupně si to ukládají jako pravdu. Takže pozor na to, co dítěti podsouváme. Je lepší říkat, že nevíme jistě, jak to po smrti je, že různí lidé věří něčemu jinému, ale skutečnou pravdu není snadné se během života dozvědět.
Rozhodně ale smrt není ve skutečnosti nic špatného, co bolí. Bolí to jen lidi, kteří zůstanou a neví, co se po smrti děje.
Co nastartovalo synovy otázky?
Předchozí