Anexo, není problém to říct. Problém je přimět lidi, aby to vzali na vědomí a aby uznali, že by se podle toho měli zařídit.

My měli stejnou situaci před pár měsíci: syn se bál labradora na oslavě pradědových sedmdesátin. Už jednou byl pokousán psem do hrudníku a ramene (když ho hlídala tchýně s tchánem; šlo o jejich psa), takže jeho strach byl navíc velmi snadno pochopitelnej. Labrador patří mé tetě, já si mohla plíce vymluvit. Pochopila, že mi to vadí, ale neustoupila a nechala ho pobíhat po zahradě. Akorát mi vnucovala kupu keců o tom, jak jsou labradoři hodní. Na to jim ovšem kašlu - jednak svýho psa brání každej majitel a druhak i kdyby nakrásno zrovna tenhle pes byl svatej, tak to nemění nic na tom, že můj syn se ho bojí. Nakonec syn odešel dovnitř do domu hrát hry na počítači a pes se účastnil oslavy. Kdybych se s dětma sebrala a odjela, tak jedinej, kdo z toho bude špatnej, by byla moje mamka, která oslavu pro svýho tátu zorganizovala. A ta byla špatná už z toho, že se jí taky nepodařilo přimět tetu, aby psa uvázala. Naopak tetu by náš odjezd zjevně netrápil.

Možná je určitá hranice arogance, na kterou už nefunguje ani asertivita a zbejvá jen násilí. Bejt to moje zahrada, normálně je vyhodim