moje dcra (5) se o smrti baví dlouho, zažila ve 2 letech, kdy mi umřela moje milá fenka, že jsem brečela a byla jsem smutná, od té doby jsme se bavily mockrát.

Já o tom mluvím tak, že jednak vysvetlujem tu fyzickou smrt (přestane tělo dýchat, srdce tlouvt, smysly nepracují...atd) a jednak se bavíme o "duši", že z člověka vlastně odejde "duše/životní energie...či jak to můžem nazvat. Říkám jí, že vlasně to, co se stane s touto "duší" ji nemůžu vysvětlit na 100% já, neb to nevím-a neví to ani nikdo jiný. Povídáme si, že jsou různé názory, že duše se může převtělit do jiného těla, může se "vrátit k bohu" (sousedé jsou křestané), když čteme Staré řecké báje a pověsti-tam že mají říši mrtvých, že Egyptané stavěli pyramidy a věřili, že člověk jakoby dál žije atd. Říkám, čemu asi věřím já. Dcera měla taky období, že se smrti bála, že plakala, že umřu já, táta...ona. Povídali jsme si, že tj prostě koloběh (dobrá je pohádka ao B.Němcové, kde přilepí smrt kovář na lavici, nic nemůže umřít, vše je v nerovnováze). Myslím, že ten dětský strach ze smrti je vlastně přirozený, jen asi hlídat, aby to nepřerostlo určitou mez, aby nebylo zdrojem nepřiměřené úzkosti. Ale úzkost do určité míry je asi normální, pristě to souvisí s jakýmsi podem sebezáchovy.