Jinak osobně bych to asi nevydržela a manželovi se svěřila...ale ne s obviněním a křikem nebo hysterií, ale se smutkem, prostě s emocema...ale ne takovýma těma obviňujícíma, ale s tím, že mě to hrozně zasáhlo a jak si to celé představuje...že jsi tím zmatená a nevíš, jak se k tomu postavit.
Tím bys ho asi (neznám jeho vlastnosti) postavíš do role tvého "ochránce" - krásně se k tobě chová, klape vám to, jistě tě má rád...Přece jen je to dlouholetý partner...a leckdy se jednoduše "podvádí", když partner nic neví, ale v okamžiku, když se to provalí, často už na to nemá ten podvádějící žaludek, nestojí mu to za ty problémy.
Když ono tohle často vzniká pomalu a plíživě, ten chlap si kolikrát ani neuvědomí, jak je omotáván...a pokud tam nejsou city, je možná rychlá cesta zpět.

Já si taky myslím, že nic není ztraceno, naopak.
Jen ty víš, jak na manžela, je to přece i kamarád a přítel...a jste si tak blízcí, nikdo jiný ho nezná tolik, co ty.