Ono je to opravdu těžké - vysvětlit. U nás to po odeznění záchvatu vypadalo vždy tak, že syn byl nešťastný, omlouval se a opravdu toho litoval. V okamžiku vzteklého záchvatu ale opravdu neví, co dělá. V současné době už umí tenhle stav v drtivé většině případů "rozdýchat", bez stavu agrese vůči okolí. Zvládá ho, pokud ho někdo cíleně nevytáčí dál (bohužel, jeho starší sestra to už parkrát zkusila). Jako maličký dokonce ubližoval sám sobě, otloukl si hlavu o beton na hřišti, rozbil si pěsti do krve, když bušil do štěrkové cesty... To dítě je ve stavu, kdy o sobě vlastně neví. Proto ho za to netrestám, ale snahou je naučit ho, jak se ovládnout. Když byl maličký, tak jsem pochopitelně zkusila ho plácnout, aby pochopil co dělá, ale došlo mi, že to je cesta do pekel. Naopak to ještě vedlo k dalšímu posílení potíží. Dneska se do stavu záchvatu dostane opravdu výjimečně, pokud cítí, že nezvládá, odchází jinam a o samotě to rozdýchává. Nebo obrátí agresi vůči sobě, zřejmě je to pro něj snesitelnější, než ublížit jiným.