Tak tu tak sedím a uvažuju, jestli má cenu jít vůbec spát, kdybych fungovala na baterky, které se jen nabijí, kolik věcí bych stihla v době kdy mám spát a stejně nespím. Když to vezmu kolem a kolem tak už cca 7 let mám spánkový deficit, nebudu kecat, je to i mou vinou. 1. těhotenství bolesti zad a spony, spaní nic moc, po porodu, co 2 hodiny kojení, občas jsem se teda prospala s malou, poté jsem si jí bohužel naučila v noci na čaj, takže v noci několikrát strašila, že chce napít , do doby, kdy jsme ji v cca 3 letech přestěhovali k ní do pokoje, pak následovalo nekonečné uspávání dítětě vyspaného ze školky a mé vstávání do práce v 5 hodin ráno, poté druhé těhotenství a porod, malá s námi spala od narození v posteli, postýlku ač skoro ještě slepá jako koťě poznala ze 2m... V jejích 2 letech se přestěhovala k sestře do pokoje, chvilinku byl klid a nyní probíhá každá noc takto: Uspím jí, dodělám si co potřebuju, jdu si lehnout, začnu zabírat, malá příjde k nám a vyvalí se mezi nás, což by mi ani tak nevadilo, jako to, že následuje mé balancování na cca 10 cm postele, kdy mám na výběr buď spadnout na zem nebo se nechat kopat do ledvin, po 2 hodinách těchto muk se sbírám a otrávená odcházím do její postele, kde usínám, načež jsem nejpozději do půl hodiny opět malou probuzena neb chce opět ke mě a situace se opakuje... Když k tomu ještě připočtu stes z práce, do které se mám vrátit a budoucí vstávání v 5 ráno, tak nevím, kdy a jestli budu schopna fungovat. Pořád jsem se utěšovala, že snad v pubertě to děti přejde mě budit, ale manžel mě usadil tím, že zase budou courat po diskotékách a spát stejně nebudu, protože na ně budu čekat.... A jak tak uvažuju, bylo by docela dobrým dočasným řešením, zabrat si na spaní poschoďovou postel starší dcery, kam ta mladší nevyleze, ale když já mám strach z výšek... Řekněte mi někdo, že bude líp a nebudu muset být závislá na kofeinu