Persepolis, začali jsme chodit na párovou terapii. Ale já uvnitř na ten vztah asi už spíš kašlu. Musím se rozhodnout, jestli budu kvůli dětem a financím žít v partnersky mrtvém vztahu, nebo půjdu dál životem s dětmi sama. Nechci být rozvedená a sama, nechci děti trápit případným (nepravděpodobným) novým partnerem. Ale taky nechci žít s vědomím, že se u nás nežije v lásce, a minimálně jedna ze stran nepředpokládá, že by se to mohlo změnit. Včera v diskuzi o právu na štěstí několikrát holky napsaly, že se vdávaly z rozumu. To mi přijde smutné, nechci v takovém typu svazku žít.