Znám to velice dobře, ten stres z toho, že člověk musí být neustále připravený reagovat, nic se nedá udělat v klidu, každá činnost je rozložená na etapy. Mám tři děti- mimino, batole a školkové dítě a chvilky klidu bývají velice vzácné. Když mám na starost jen jedno z dětí, přijde mi, že je to vlastně pohoda, ale to až teď, co mám tři. Je fakt, že když jsem měla první, bylo to pro mě náročné dost. Ale umím vypnout, zjistila jsem, že dost času trávím pohroužená do svých úvah a vnitřního světa, zatímco třeba přebaluju nebo když jsem s nimi na procházce. Nejhorší je, když potřebuju někam zavolat, to je snad pravidlem, že u nás vypukne řev, zrovna když jsem na telefonu. Popravdě musím říct, že vychovávat děti je mnohem náročnější, než bych si kdy pomyslela, hrozně mi chybí klid, to snad víc než možnost vypadnout si, kam se mi zlíbí. No, za pár let se dočkám toho, že se zavřou každý do svého pokoje a já tím pádem taky...
Svoje děti miluju, jsem šťastná, že jsou zdravé a že je mám, ale jejich výchova určitě není procházka růžovým sadem. Zase chápu, že tři děti s malým věkovým rozestupem prostě dají zabrat víc. Nechci ani pomyslet na to, jak náročné to musí být, když má někdo nemocné dítě. Myslím, že ve srovnání s náročností péče o nemocné nebo postižené dítě je výchova tří zdravých dětí pořád vlastně pohoda a není moc co řešit. Ale ten klid mi prostě chybí.