Byla jsem u psychiatra v těhotenství, byla jsem přesvědčená, že ji nemůžu donosit a čekala jsem, kdy se to všechno sesype, zavřená doma, protože jsem neustále omdlívala, v noci jsem nemohla spát strachy, k doktorovi jsem se jinak než taxíkem nedostala, nebylo možné ani dojít na mhd, nakupovali mi dobrovolníci a jak jsem tam psychicky našlápla, tak jsem jela dál, nedonošená, infekce, strach že umře, zavření se citově, abych zvládla když umře, do toho rozchod s jejím otcem, tlak jeho rodiny. Ted se to lepší když je starší, ale jede mi to pořád, navíc jsem ted dělala nějaké zkoušky, dnes dopoledne poslední. Pak hrůza z toho, že mě nevezmou zpět do práce, zruší místo, nějak se to sčítá. Mně není zas tak špatně, ale pak mám najednou chvíli, že si říkám jak strašně si přeju být už stará a vůbec tady nebýt, prostě taové desetimutové hlubší deprese, které zase hned odejdou.