Znám to taky. Vzteky zažívám hrozný, malej špatně usíná a když vím, že musím ještě večer něco udělat, hrozný...občas tluču vzteky do matrace a přitom je mi ho líto.

Pamatuju se, jak jsem před dítětem chodila za dětnou kamarádkou, která mi jedním dechem vyprávěla,jak je to hrozný, těžký, jak je vyřízená a za pár minut šeptala o tom, jak chce mít aspoň tři děti, protože to je krásný...v duchu jsem si klepala na hlavu a říkala si, že fakt neví co chce....teď tuto mateřskou rozpolcenost naprosto chápu a mele se to ve mě zrovna tak.

Jo a nejvíc pomáhá si od nich odpočinout, aspoň na chvíli...a radar mám teda taky a jak ráda bych ho někdy vypla a třeba se ráno dospala, když manžel hlídá, ale nejde mi to a stejně napůl ucha většinou vnímám...a to je malýmu 1,5 roku...