Ananto, já zjistila, že nejsem na miminka.

Narodil se syn, měl šílenou diagnózu, já normálně depresivní. Pak jsme to nějak vybojovali, vyrostl, dnes je mu 3,5 roku a pro mě už je skoro parťák. Normálně jsem se přistihla, že ho kárám :"Chováš se jak malej kluk....

Pak jsem otěhotněla, říkala jsem si, že když se narodí zdravý, bude to hračka. Na jednu stranu to hračka je,ale jsem v horzný sociální izolaci.Otec chodí domu pozdě, batole nechodí do školky, je nachlazený a mimino...přesně, jak popisuješ...bojím se něco rozdělat, aby nekníkalo. Přitom je tak kouzelnej, roztomilejm zdravej, bezproblémovej.

Nemůžu se dočkat, až začne chodit, vymýšlet kokotinky, hádat se se mnou....cokoliv. Hlavně, ať tomu rozumím.