Mapeon, to je otázka, jak moc manžel ve skutečnosti pomáhá, nebo jestli si to trochu neidealizuješ.

Už z toho, jaké projevil "pochopení" a jak tě zesměšnil před příbuznými, když jsi byla na dně a svolal všechny, aby "viděli, jak jsi labilní, špatná matka" je něco patrné.

A druhá věc - že jsi byla po dvou letech s kamarádkou venku...to taky o něčem svědčí.

Proč? Proč po dvou letech? Jestli máš takovou frekvenci "venčení se", tak je manžel jiný, než píšeš, nebo si za to můžeš sama, že od dítěte nechceš jít nebo on prostě nechce hlídat uřvance.
Jestliže pracuje z domu, asi není zas takový problém přes den ho nechat pracovat, někam s dítětem nebo dětmi vypadnout a odpoledne byste se nějak prostřídali a každý se mohl jít venčit sám sólo.

Jestli chodíš ven takhle "často", tak se ani nedivím, že ti hrabe. Dítě je potížista, ale ty jsi ve skutečnosti na dně, pomoc nemáš žádnou, takže už se jen soustřeďuješ na dítě, jak dělá potíže. Čím víc se na to soustřeďuješ, tím víc dítě ty potíže dělá.
Bohužel děti cítí, když je rodič na dně a tím víc mu zatopí.
Nehledě na to, že je to bludný kruh, ty už jak jsi zhroucená neočekáváš, že se to zlepší a jak na to myslíš a i kluka takhle vidíš, tak se navzájem podporujete v tom negativním myšlení a problém roste.

Relaxace a úporné pozitivní myšlení, že i když tomu teď nic nenasvědčuje, že se to ZLEPŠÍ, ZLEPŠÍ, ZLEPŠÍ - URČITĚ, třeba už za měsíc nebo dva. Nepřipustit si opak a možná že to malému potížistovi vsugeruješ už jen tím, že se uklidníš a zlepší se to fakticky.