Nejmladší má teprve rok, ale od začátku vím, že je poslední. Vždycky jsem si přála čtyři děti, tři jsem měli poměrně rychle po sobě, čtvrté jsme trochu odložili, ale když to na mě ve 2 a kus letech třetí přišlo, bylo to jak smršť, manželovo "ještě ne, teď to máme v práci komplikovaný a chci mít jistotu, že vás i v budoucnu uživím" jsem brala jen rozumem, emočně jsem se nepoznávala. Naštěstí to trvalo jen půl roku :)

Teď cítím, že jsem konečně vstoupila do nové fáze života matky odrůstajících dětí. Plně si užívám si to, že je to naposledy, ne s úlevou, ne s pláčem, ale s pocitem, že věci jsou tak, jak mají být. Případné mimino bychom nevyhnali, ale mentální prostor pro něj už nemáme.