svynko, promiň,ale to jsou takový kecy.Já bych to nezvládla....

Když něco přijde (přísahám,že ti to v žádným případě nepřeju), pak to dáš taky.Protože prostě musíš.

Jako čistě teroeticky máš nějaký možnosti volby-třeba dát dítě do ústavu. Nejsem matka-supermatka jako polovina žen tady a klidně přiznám, že jsem o tom uvažovala. Nechtěla jsem syna hned navštívit (přesto,že nějakej bonding proběhl,operace nespěchala).....jenže pak jaksi zjistíš, že ho už nedokážeš z mozku vymazat.

Zase máš volbu.Hodit si mašli. (Jenže co okolí, který teď trpí,tak jako tak-rodiče,manžel....a když o tom tak přemýšlíš,tak ještě není ta správná doba na věšení se)

Nebo prostě zatnout zuby a jít dál. Nadávat na svět.Bejt cynická. Dát si lahvinku.Cokoliv,co pomůže.

Ale jdeš a to se počítá.

Kromě toho-v tom prostředí,kde se pak pohybuješ vidíš stovky horších případů.....na neurochirurgii jsou třeba půlroční miminka s nádorem v mozku,co se nepodívali ještě z nemocnice.Jejich matky jsou tam s nima.A bohužel to nejsou prvomatky.Takže třeba dvouleťák,co zůstal doma putuje od příbuznýho k příbuznýmu....apod.

A taky jdou.

Protože co naděláš