Asi sis je nekoupila najednou

Monty, taky jsem šla do světa někdy v 19 s pár korunama, do Prahy za prací. Těch pár korun jsem dala za nájem na 3 měsíce, než byla první výplata. Potom na VŠ mě podporovali rodiče, ale z toho se nic neušetřilo, z kolejí jsme se stěhovali do vlastního krcálku hlavně díky tomu, že mi zbylo něco peněz ze stipendia na pobyt v cizině, hypotéku na něj stále splácíme. Mně a asi drtivé většině lidí připadá normální, že prioritou č. 1 je mít střechu nad hlavou, prioritou č. 2 je nemít dluhy (s výjimkou zajištění vlastního bydlení, bývá levnější než nájem a návratnější). Pokud tyhle priority uspokojeny nemáme, tak se snažíme, abychom měli, dřív než nám přerostou přes hlavu. No ale nepopírám, že je to věc povahy, že existují i lidé, kteří to tak nemají. Dokonce si i sebe sama dovedu představit v jakémsi kočovném životním stylu, ale jedině ruku v ruce s adekvátním uskroměním. Co s drahým kabátem, který nemám kam dát?