Tak já nevím.....já jako dítě doma skoro nic nemusela....snad jen vynášet koš....

Sourozenci museli, vím, že myli nádobí a uklízeli, ségra se motala v kuchyni....

Výsledek? Ségra mi to moje "nemusení" nedokáže zapomenout a dodnes mi předhazuje, jak ona uměla ve dvanácti upéct bábovku, zatímco já to neumím dodnes.....
Jenže jsem to byla vždy já, kdo jezdil za našima, když potřebovali pomoct. Já a můj muž jsme našim pořizovali byt a stěhovali si je co nejblíž k sobě (s jejich souhlasem a protože chtěli), abychom jim mohli pomáhat víc. Když bylo něco potřeba, byli jsme to my dva, kdo sháněl, vozil, dělal společnost.....ségra někdy, brácha vůbec....
A když máma umírala, byla jsem to zase já, kdo si ji chtěl vzít domů, kdo za ní běhal každý den do nemocnice, sháněl doktora a ošetřovatelku, než mi ji doktoři zabijou (a nestihla jsem to). To vše se čtyřmi malými dětmi (1 - 5 let), zatímco ségra je bezdětná a bratr měl v tu dobu už děti dost velké a samostatné....

A podobný vztah mám i k rodičům a příbuzným manžela a opět jsme to my dva a ne manželova bezdětná sestra, kdo je kdykoliv k dispozici...

Taktéž k adopci na dálku a dobrovolnictví v azyláku mě nemusel nikdo přemlouvat....

Řekla bych, že mám spoustu špatných vlastností, ale sobec se ze mě nestal, i když podle toho, jak jsem doma vůbec nic nemusela a měla jsem "všechno" (dojem mých sourozenců, jen nikdy nepochopili, že to, co mi chybí nejvíc, je vztah, jaký mají oni mezi sebou ).....