Klukům je pět a čtyři. Nejsou stroje, takže třeba příklad se spaním bez kňourání (jako to neodhadnu ani já, jestli budu mít náladu na spaní dvě hodiny dopředu) nebo s kolem - třeba už fakt nechce. V tomhle splnění dohod neočekávám, oni ti to slíběj, protože tě maj rádi a ví, že to chceš slyšet.

Jsou daná pravidla, na kterých trvám - třeba, že bude uklizeno před sprchováním, ale holt někdy jim musím pomoct, jinej den zvládnou sami.
Jinak s nima diskutujem dost, když nejde o život (jakože o ten jde třeba na nástupišti vlaku), ale jinak ať si maj klidně názor, když mě přesvědčej, že je jejich názor výhodnější pro všechny, kludně jim vyjdu vstříc. To kolo klidně ponesu, on mi zas ponese nákup.

Jasně, že jsou situace, kdy trvám na předem oznámeném programu - typu vyřízení pasu na úřadě, ale nechávám jim ten prostor, aby mi řekli, že se jim už nechce čekat nebo že je to nebaví. Já jim pak taky řeknu, když už mě něco nebaví - třeba hlídat u hřiště. Maj docela nápady, jak to řešit, většinou mě příjemně překvapěj.