V ex-Jugo to moc nemají,

A třeba příjmení Češek, kteří se přistěhovali za Rakouska-Uherska nebo mezi válkami, automaticky psávali v mužském tvaru (a ještě vlastním přepisem, tj. např. Ivana Štjastni = Šťastná).

V srbochorvatském jazykovém prostoru je nejobvyklejší příjmení zakončené na -ić, shodně pro muže i ženy. V jiném než prvním pádě, není-li zmíněno osobní jméno, je možné rozšířit u žen koncovku na -ićeva (případně -ićka, spíš v hovorové formě).

U nás skoro vymizelo analogické zakončení na -ic (udrželo se např. u šlechtických příjmení, ale nejenom), v minulosti bývalo rozšířenější, rovněž pro muže i ženy, teprve v novější době přechylované na -icová.

V Bulharsku mají přechylované (-ova, -eva, -ska, -ina) i nepřechylované (-ič), přechylované je častější. Koncovka -ov, -ev je odvozena od mužského základu, koncovka -in, -ina od ženského (například u dětí vdov). V Makedonii je to podobné jako v Bulharsku, v některých případech jako v Srbsku.

V bulharských příjmeních je pořád znát to, co v češtině vymizelo, a to, že původně nešlo o přechýlení ve smyslu příslušnosti k manželovi, nýbrž k manželově rodině (analogicky by bylo v češtině např. -ův a -ova, třeba Petrův a Petrova). V minulosti se ani u nás nebyla stabilní příjmení, za příjmení sloužilo otcovo (případně matčino) jméno, doplněné či nahrazené přezdívkou v případě shody s jinými. Přezdívky se i dědily, často ve formě zdrobnělin (Novák - Nováček).

Stabilní příjmení se u nás začala fixovat spolu s vedením matrik, definitivně se zavedením povinného vedení matrik v tereziánské době. Spolu s tím se zafixovala i podoba -ová.