Zakladatelku naprosto chápu, měla jsem to úplně stejně. Žili jsme 8 let v domku manžela s jeho mamkou. Narodil se nám syn, pak začal chodit do školky a já si tam pořád připadala jako někdo, kdo tam absolutně nepatří, nebyl to můj domov. Neznala jsem tam nikoho. Přesně jak píšou holky výše - všichni už se tam znali a neměli zájem se seznamovat s nikým novým. Manžel sice z té vesnice pocházel, ale on je takový "podivín" - pracuje doma a nepotřebuje k životu vůbec vystrčit nos z baráku natož se s někým scházet a družit se. Takže paradoxně jsem po těch 8 letech znala v té vesnici více lidí než on, který tam žil od narození. No nicméně pro mě to byl děs, zvláště když jsem byla od mala zvyklá na svou hooodně rozvětvenou rodinu, se kterou jsme byli zvyklí se scházet, pořádat všemožné akce, scházet se na rodinných oslavách apod. Takže jsem tam upadla do takové deprese, že jsem myslela, že se z toho nevyhrabu. Manžel pak sám usoudil (když viděl, jak je mi hůř a hůř a jak mu tam chřadnu), že takhle to asi dál nepůjde. No, koupili jsme pozemek a postavili domeček v mé rodné vesnici vedle mých rodičů Jsem šťastná jako nikdy