Zefýr, většinou je to tak, že jde o spojité nádoby: neustálá kontrola matkou brání dceři, aby se líp postavila na nohy a odolávala, a tím větší kontrolu dovoluje, a kruh se uzavírá.
Proto skutečně může být dobrý nápad na nějakou dobu výrazně omezit četnost kontaktu - dokud nebude člověk v kondici ustát manipulace, citové vydírání a další věci i v kontaktu častém.

Pokud jde o ten všeobecný údiv nad tím, volat si s matkou jen jednou týdně - co je na tom divného? Myslím, že jsem si nikdy s mámou častěji nevolala a ani nečekám, že moje dospělé děti, které budou v tu chvíli zakládat svoje rodiny, mi budou denně referovat, jak se mají - to už by rovnou mohly se mnou zůstat bydlet.
Jako, ano, myslím, že se mi bude stýskat. Že bych byla moc ráda, kdyby se mi ozýval často.
Ale v reálu: tohle je úkol matky, vyrovnat se s odchodem dospělého dítěte a najít si nějaký jiný smysluplný životní program. Vývojovej úkol, kterej na sebe vzala v okamžiku početí. Není na dceři, aby jí sytila všechnu její potřebu smyslu. Jen do té míry, do které to dceři nenarušuje život - a tady ho to narušuje.