Katko,
jenže on to řeší tak, že se mne zeptá, jestli u sebe čistě náhodou nemám rezervní ponožky.
Že by se vrátil do třídy? Zeptal se školníka, jestli tam někdo ještě je nebo jestli by mu nepůjčil klíče? Ani nápad.
Nedávno ztratil klíč od šatny, měl na tom klíči i čip na obědy. Volám do školy a zjišťuju, jak se dá zařídit náhradní. Tam mi řekli, ať se nejdřív zeptáme vrátnýho, že ty nalezený věci se nosí tam. Ráno říkám synovi - prosím tě zeptej se v té vrátnici, jestli ten klíč někdo nenašel, jinak ty nový budeš platit ze svýho.
Odpoledne jdu pro jistotu do školy a ptám se SAMA vrátnýho.
"Neptal se tu můj syn na ztracený klíče?"
"Ne."
"A nenašel někdo klíče?"
"Našel, byl u nich čip, tak jsem je dal vedoucí školní jídelny."
Já jak ta slepička v pohádce jdu do kanceláře vedoucí školní jídelny a ptám se, jestli náhodou nemá klíč a čip... měla, už s lístečkem, komu patří, takže na mne jen bafla: "JMÉNO!"
Přebírám klíče a dozvídám se, že si chlapec nepřišel pro náhradní lístek na oběd.
Pak hovořím se synem, proč si pro něj nedošel.
"To se dělá?" zeptá se překvapeně. "O týhle možnosti jsem vůbec nevěděl."
Za čtyři roky, co je ve škole, a co neustále někde hledá a zapomíná čip on NEVÍ, že se chodí pro náhradní lístky.
A takhle je to prostě SE VŠÍM.