Teď jsem si vybavila nedávnou scénu, krásnej modelovej příklad.
Byli jsme u babičky (mojí matky), která má děsně přeplácaný byt a navíc malý, takže tam každou chvíli hrozí, že něco rozbije, zničí... večer si hrál s polštářem, a já nějak nechtěla, aby jím někam hodil nebo s ním něco srazil, tak jsem mu ho vzala a schovala. On byl úplně nepříčetný, že ho nemůže najít a když jsem mu řekla, kde je (ležela jsem na něm), tak zkoušel kdeco, abych mu ho dala. Agresi, výčitky, smutný oči, slzy. Ale NIC nepomohlo. Prostě ten polštář nedostal. Ráno si ho samozřejmě hned sbalil, ale to už mi bylo jedno, řekla jsem mu, že TEN DEN ho nedostane, i kdyby se stavěl na hlavu. On ví velice dobře, že moje NE je NE. A to ho nejvíc dráždí. Nesnáší to. Nesnese pocit, že je někdo nad ním, že nevyhraje, neuprosí, neukecá... že na to prostě NEMÁ.