jo, přežít se to dá to je fakt.
Náročný je to hodně...
Ani ti nevím, co je lepší, jestli řvoun jako první dítko, nebo jako druhé...

Já měla prvorozeného uřvance, druhorozená se narodí za měsíc, tak pevně doufám, že to bude usměvavé a pohodové mímo - jako za odměnu

p.s. kamarádka má strašně klidného a hodného chlapečka, jako miminko a jeden den mi naprosto zoufalá volala, že malý už několik dní strašně řve a cože má jako dělat - takže jsem se jí snažila uklidnit a vyzvídala jsem - jak dlouho ti pláče? 2 hodiny, 4 hodiny, 5 hodin denně - kolik z toho je v kuse atd... a ona se zarazila a povídá: no, když to sečtu za den, tak dohromady asi 20-30min....V tu ránu jsem se začala smát a povídám jí - ale to je úplně normální, to máš i přes to strašně hodný a neřvací dítě - vůbec to neřeš a snaž se být v pohodě.
Na to konto mi odpověděla, že jsem to měla lehčí, páč jsem na ten řev byla zvyklá, když to bylo pořád. A ona že na to zvyklá není, takže je to pro ni strašný, vydržet v součtu za den 30minutový řev prcka....

Nemyslím, že by byla schopná pochopit, že třeba já konkrétně jsem při synkově pláči vždycky začala být děsně nervní, začala jsem se potit, bolela mě prsa (kojila jsem ho do 2 let) a ještě tak do jeho 4 let věku se mi ježily chlupy po těle, pokud jsem někde slyšela plakat miminko...
Fakt je, že další dítě mám až teď - po 7,5 letech s tím, že tak do cca 4-5ti let synka jsem si opravdu nedokázala přestavit, že bych měla další mimčo - ani fyzicky jsem na tom nebyla dobře ....

Zas ale musím uznat, že asi nejhorší to bylo do té doby, dokud nezačal mluvit což bylo u něj cca do 20měs (mluvit začal z čista jasna a v podstatě rovnou ve větách) - pak už to bylo jen lepší....