měli jsme psa... teda máme, ale je u rodičů.. je to krysařík.. drív jsme ho brali kam to šlo, jezdil s námi pod stan... jakmile jsme zjistili, že čekáme prcka, tak jsme to začali omezovat, postupně... dcera se narodila a ten ji nechtěl přijmout, žárlil, neublížil jí nikdy, to by si asi nedovolil, ale dělal "lepší" věci tipu "namočit dítěti do postele", značkoval si i zeď... nešlo to jinak, prostě k nám momentálně nechodí a když, tak jedině pod dozorem... manželovi je to jedno, ten by ho tam klidně nechal, ale on si pak ten pes dělá fakt co chce a dopadá to velice blbě
taky jsem na něj hnusná, ale děti mi jsou víc než ten pes... vím, že byl dřív, než děti, ale prostě není možné, alespoň pro mě!, aby bylo zvíře nad člověkem...
viděla jsem u jedné paní, od které jsme měli pejska, že tam byli psi No1 před dítětem a bylo mi té holčiny velice líto!! manžel a dcera byli prostě někde na chvostě, v popředí byli psi, výstavy, bonitace,..... v bytě to neuvěřitelně smrdělo po těch psech, byt ač to byl 3+1, lidé žili jen v kuchyni a části obýváku, zbytek byl psí...