Přesně tak.

Myslet si, že "si s něčím poradím" nebo "že se to nějak udělá", když už teď je to problém, zatímco pokud to uděláte, budeš oslabená tím, že nebudeš mít úniku a jestliže to manžel už teď bere tak, že do toho baráku už investoval tolik, že nemůže cuknout, tak až byste tam bydleli, tak by toho investoval ještě víc a už vůbec by nemohl cuknout.... myslím, že to je značně naivní.

DOmnívám se, že v zásadních věcech, jako je bydlení, počet dětí apod., které podstatně ovlivní život celé rodiny, by měli partneři vždy dospět k takovému řešení, které je OBOUSTRANNĚ PŘIJATELNÉ.

Je nemyslitelné, aby to rozhodl jeden a ten druhý "do toho neměl co mluvit". V tomto případě se do pozice toho druhého stavíš Ty a podle mě tím strkáš hlavu do oprátky.

Myslím, že v takovém případě je jediná šance si spolu s manželem sednout a promluvit si o tom, jaká varianta by byla OBOUSTRANNĚ přijatelná pro vás OBA, přičemž oba máte právo veta, tj. když jeden řekne, že tohle by nedal, tak prostě tu variantu vyloučíte.

Pokud nebudete schopní se na tomhle dohodnout (ale fakt DOHODNOUT, ne že jeden přistoupí na něco, co je pro něho nepřijatelné, aby "měl pokoj" nebo v naději, že se to "časem poddá") tak je lepší a ze všeho nejméně bolestné se rozejít. Protože byste se IMHO rozešli dřív nebo později stejně, ale už za mnohem horších podmínek a "zatáhli" byste do toho i děti, které byste si časem pořídili. Pravděpodobně byste byli oba totálně vydeptaní, bez peněz (které byste vrazili do toho baráku), otrávení ze života a se ztíženou šancí začít znovu.

Nenechte si zkazit život kvůli blbýmu baráku.