Já jsem vyrostla s matkou,ale chápu tě naprosto. Matka nás vychovávala dost autoritativně, prostě se poslouchalo, jinak plesk, takovej studenej odchov - péče, ale bez pohlazení, když to trochu zjednoduším. Když byly mýmu synovi asi 2 roky, uvědomila jsem si, že ač se mi to v dětství nelíbilo, mám nakročeno stejným směrem. Myslela jsem si, že autoritativní výchova je správná, že tak z dítěte vyroste dobrý člověk. Teprve časem mi došlo, že intenzivní láskyplný vztah mezi rodičem a dítětem je mocný výchovný prostředek.

S tátou jsem to měla naprd, dokud s náma žil, vídala jsem ho sporadicky, společné zážitky spočítám na prstech jedné ruky. Když mi bylo 11, rozvedli se a od tý doby s ním nemám kontakt. Později jsem pak v rané dospělosti měla problém ve vztazích s opačným pohlavím, měla jsem pocit, že nevím, jak se mám chovat - doma jsem to neviděla. Srovnalo se to časem, pomohlo mi, když jsem si uvědomila, že důležitá jsem pro sebe hlavně já, že musím vnímat, co mi dělá a nedělá dobře a naslouchat svým pocitům, ne je přehlížet.