Re: vím o čem mluvíš
(14.6.2006 11:15:55)
Po přečtení tvého příběhu se mi vrátily všechny hrozné zážitky s dětství. Taky jsem byla nejstarší, musela jsem se starat o dvě mladší sestry, všude je brát sebou, takže jsem pořádně neměla kamarádky.
Otec (já ho nazývám zmetek) byl tyran, alkoholik, pořád jsme žili ve strachu v jednom pokoji, abychom mu nebyli na očích.
Nakonec mě od 11 let pohlavně zneužíval. Měla jsem strach se někomu svěřit i své matce, protože jsem měla strach, že by nás zmetek zabil (kdo to nezažije, tak to asi ani nepochopí). Nakonec to skončilo, když mi bylo 17 let a matka ho načapala (takový byl oplzlý, že mi chodil do pokoje, když matka spala v ložnici). Zavřeli ho na 5 let, ale za dobré chování ho pustili po 2,5 letech. Směšné co. Nejhorší na tom bylo, to hrozné vyšetřování, hrozné dotazy psychologů atd.
Nakonec to dopadlo tak, že když ho pustili, tak ho matka nakonec vzala zpátky k sobě domů (i když jsou rozvedení), tak s ním žije, normálně mu odpustila a mě nemůže pochopit, proč se s ní nechci stýkat. Takže už je to cca 3 roky, co jsme se neviděli...
Já mám teď nový život, mám hodného manžela, pejska a mimčo na cestě. Ale stále se mi to vrací a je mi pak hodně zle.
Chtěla bych to popsat líp, ale nejde. Ale aspoň se mi trochu ulevilo...