Můj příběh je asi podobný některým, co už tu psaly. Máme syna a v podstatě od jeho narození jsem se do něj totálně zamilovala a to tak, že jsem si prostě nedokázala představit, že budu nějaké dítě milovat stejně, myslela jsem si, že budu tu lásku muset dělit, že se pak někomu dostane té mé lásky méně. Navíc byl syn poměrně náročný, nemáme nikoho na hlídání, jsme na něj s manželem sami. Takže jsem se byla srovnaná s tím,že budeme mít jedno dítě a vůbec jsem nad tím nepřemýšlela a ani synovi sourozenec nechyběl. Nicméně když mi bylo 35, začala se mi do hlavy vkrádat myšlenka, že už mám před sebou období, kdy bych ještě dítě mohla mít, za pár let by to ale mohlo být nemožné. A začalo mě děsit, že mi bude 45, syn už bude samostatný jednotka a já si to začnu vyčítat. Jednou jsem v práci kolegům řekla při rozhovoru, co bych ještě chtěla dokázat...úplně spontánně jsem odpověděla, že bych chtěla mít tmavovlasou holčičku. Pak byly vánoce 2011 a s mužem jsme se na toto téma bavily a muž mi řekl doslova toto...já jsem takto spokojený, nepotřebuju si nic dokazovat, úplně mi stačí syn. Jestli teda chceš ještě jedno dítě, tak asi s někým jiným. Je to drsné, ale máme s mužem takový svůj humor. Po vánocích syn za mnou přišel, v té době měl 7,5 roku. A řekl mi...mami, tak jsem tak přemýšlel, že bych asi nechtěl zůstat sám, že bych chtěl mít nějakého sourozence jako máš Ty nebo taťka. Protože až jednou umřete, tak bych tu zůstal sám..
A za pár dní, po jedné akcičce s manželem jsem otěhotněla a dnes máme tmavovlasou holčičku. Mé obavy o dělení lásky mezi děti se rozplynuly, protože ta láska se nedělí, ale násobí. A když se o mém těhotenství dozvěděl muž, řekl mi tehdy....no, bude to ze začátku dřina, ale opravdu to doceníme až nám bude třeba 60. A syn, 8 let jedináček, je výborný sourozenec, malá ho zbožňuje.
Nicméně, kdo je opravdu přesvědčen, že bude mít jen jedináčka, má k tomu své důvody a je to jeho rozhodnutí. A okolí by to mělo respektovat, ne mít pořád trapné dotazy....tak kdy bude další.