Můj důvod je prostý. Synův tatínek zemřel dříve, než jsme stihli sourozence. No a já se tedy utěšuju tím, že to tak asi "mělo být". Že kdybychom sourozence stihli, a já zůstala ze dne na den s dvěma malými dětmi, třeba bych to nezvládla. Takhle jsme se s tím nějak v rámci daných možností "popasovali". Syn naštěstí nemá smutky z toho, že nemá sourozence... Ale i tak mě to mrzí, protože pro mě sourozenci v obtížných životních situacích znamenají neuvěřitelnou oporu (a já pro ně).