Ananto, moje tchýně nikdy neřekne, co chce nebo co jí vadí. Já to musím poznat. Ona mi třeba dá zcela vážně nabídku, že někam odvede dítě a já jí to odsouhlasím. A následně zjistím, že to byla něco jako společenská nabídka, kterou je třeba odmítnout. Protože já přece musím vidět, že ona je jenom tak moc hodná a moc ráda by to udělala, jenže to prostě nejde. Spatné je položit i kontrolní otázku, zda jsem pochopila správně, protože to se bere jako provokaci, já si myslím, že ona to nemyslí vážně. Já musím dát najevo, že vím, že ona to myslí vážně a odmítnout to. Ukázka myšlení pro mě Marťana. Vzorovka průseru: V kolik si mám vyzvednout děti? To je jedno, přijď až Ti to vyjde. Já: Tak ve dvě? Jak chceš. Já nic neplánuju. Přijdu ve dvě, tam čeká nas.raná tchýně, oblečená, švagrová rovněž, že už dávno chtěly být jinde, ale jsou tak společensky vyspělé, že mi to přece nebudou volat, že já mám přece pochopit, že je slušnost vyzvednout si děti po obědě. A bohužel tento typ myšlení pojal i manžel. On převážně myslí a předpokládá. Komunikace nula. Schopnost sdělit, co vlastně chce nula. A všechno je na mě, protože on je taky tak hodný, že přece to je na mě, jak se to udělá, stačí, jen když si řeknu. Já mám dneska nějakou protitchýňovskou, asi bych měla zavřít počítač.