Manko,
já o nějakém „skákání okolo dítěte“ vůbec nemluvila a ani bych tohle nikdy nevyžadovala. Mluvím o druhém extrému – že bratr vytěsnil ze svého života mě a mou rodinu a na tom už nic nezmění, ani kdyby se na hlavu postavil. Bohužel – promarněný čas a spravit se to prostě NEDÁ. Moji kluci ostatně ani nevědí, že nějakého strejdu mají, protože ho viděli tak strašně málo (1x za rok na návštěvě u našich rodičů), že vůbec nevědí, o kom je řeč.
Když se starší syn narodil, bylo to pro mě jako pro pramatku takový „šok“
, než jsem si vůbec já zvykla, že nějaké obletování strejdou bylo to poslední, na co jsem myslela. Ale postupem času, jak synek rostl a viděla jsem u jiných rodin, jak jejich tety a strejdy se o svoje synovce/neteře zajímají, berou je na výlet, blbnou s nima atd u nás tohle nepřipadá v úvahu…tak tehdy jsem pochopila, že ten opravdový vztah mezi strejdama/tetama a jejich synovcema/neteřema je opravdu o něčem jiném než o vynucené návštěvě 1x za rok.
Píšeš, že „bratr má své zájmy a svůj život a má na to plné právo“.
Ano, máš pravdu. Ženil se 10 let po mě, s jeho manželkou si absolutně nerozumím stejně tak jako on nikdy neměl ani SNAHU porozumět si s mým manželem (já jsem aspoň tu snahu měla v porozumění s jeho ženou – leč vše vyšlo naprázdno), má dvě malé děti a pro mě je typicky „pod pantoflem“. Už ví, co to obnáší vypiplat mimino, jezdit s nima po doktorech atd.
Takže doufám, že svědomí mu občas připomene jeho nesmyslné kecy na mě, že „se flákám 3 roky doma s děckem“ a „co furt mám s děckem, když je nemocný“ apodobně. Divím se sama sobě, že jsem ho už tenkrát neposlala do háje zelenýho. Ale člověk si pořád říká – „no jo, je to bratr, musím s ním vycházet zadobře apodobně“. Houby. Samozřejmě sám teď poznal, co to obnáší, mít malé děti.
Navíc jeho manželka se po rodičovské nemá kam vrátit do práce, je nezaměstnaná - což je samozřejmě úplně v pořádku, ta se doma samozřejmě "nefláká" jako jsem se "flákala" já. Ale on tohle v životě nepřizná. Mně samotnou už to nezajímá. Čas vrátit nejde a vztahy – ani po smrti jednoho z našich rodičů – prostě spravit nejdou.
Možná, že jeho teď taky mrzí, že jeho holky nemají žádnou tetu (=mě), která by se jim třeba i velice ráda věnovala.
Může si za to sám. Moji kluci jeho jako strejdu nikdy nepoznali a už nepoznají, už nemáme zájem. Zařídili jsme si svůj život po svém a pustíme si do něho jenom toho, koho chceme.