Neviděla bych to tak černě, děti jsou vychovatelné do dvanácti, třinácti let, takže ještě nějakou chvíli na to Limai má .

Akorát si musí sama v sobě srovnat priority a zjistit, o co jí osobně v jejich vztahu vlastně jde, možná přitom přijde i na to, proč se dcera chová tak, jak se chová. (Ono Limai tak jak to popisuješ, tak už to s určitou licencí vypadá jako duševní porucha ;-) což určitě není pravda, takže kde je ten problém?)

Mám extrémně tvrdohlavého pětileťáka. Takže výchova k samostatnosti postupuje pomalu, nicméně postupuje. Vždycky se zaměřím na jednu věc a tu pilujeme tak dlouho, dokud 1. nepochopí, že to bude tak a tak a ne jinak (např. pití si v pěti letech musí dokázat obstarat sám, zvlášť, když pije jen vodu z kohoutku ,když si to neobstará, padne žízní, jeho volba), 2. dokud se mu to nezautomatizuje. Já jen stále dokola dávám instrukce, jak je to správně.
V průměru nám to trvá tak dva a půl až tři měsíce. Na začátku hysterie, potom odmlouvání, vyhrožování, smlouvání. Rezignace ;-) a přistoupení na moje pravidla na konci . Neberu si to osobně, prostě si pořád dokola říkám, že trénuju zatím nesvéprávného jedince do života, tudíž mě to ani nijak moc neotravuje...