Na jednu stranu asi byla naučena na to, že se kolem ní skáče, pak přišlo miminko a zřejmě to přestalo - možná náhodná shoda, možná ne (dnes je jí deset, bratrovi tři, v jejích sedmi se vaše společné aktivity začaly radikálně rozcházet...).

Na druhou stranu ti asi chce dokázat, že něco zvládne sama, nejspíš něco, co oceníš, ale je otázka, jak moc co umí a jakou má k tomu vůli. Možná k tomu navíc taky žárlí na bratra (dal bych si trochu pozor na to, aby časem syn nevystihl, že chovat se k tobě přítulně znamená odstavit sestru). Prostě na jednu stranu si přeje stav, kdy bude určovat, co budeš dělat, a na druhou stranu chce od tebe i uznání.

Srovnat se s tím je dlouhodobý proces, nemyslím, že existuje nějaká zázračná aktivita, která by ji zaujala tak moc, že by problémy naráz zmizely. Nejlepší cesta by asi byla prostřednictvím něčeho, co ona u tebe uznává a chtěla by tě v tom napodobovat, pokud něco takového existuje.

Jinak bych vsadil na takové činnosti, zábavné, při učení, v domácnosti, u kterých jí můžeš nabídnout zapojení a nějakou samostatnost (samostatné provádění, řešení něčeho), ale ze kterých může zase odstoupit. Aby se mohla volně připojit, s nějakým samostatným vkladem se zapojit a podle chuti zase odejít. Pokud možno jí říkat předem, co takového, do čeho se bude moct zapojit, hodláš dělat (nebo bys dělala) a kdy. Dávat nějak najevo radost, že se zapojila, nekritizovat, že toho nechala (spíš třeba nadhodit, že kdyby vydržela, tak...). Pokud si bude stěžovat, že se jí nevěnuješ, odkaž na to, že s tebou bývala mohla dělat to a to (bude moct dělat to a to).