Já mám jen jedno dítě, když byla malá, tak jsem se jí taky dost věnovala, ale pak jsem viděla, že jí sloužím víc, než je třeba, takže jsem zaujala pozici líného rodiče (a taky nastoupila od práce) a najednou si v pěti letech udělala pitíčko sama, našla si něco ke svačině, protože já prostě neměla čas, nakrájela jablko atd. Vyžadovalo to ode mě silné sebezapření, protože samozřejmě to často vylila (a následně pak utřela tak, že lepilo všechno kolem - ale nějak se to holt naučit musí) a při krájení byl všude bordel apod.
Oblečení jsem přestala chystat, zkrátka musela se začít snažit sama a přestože je fakt mimoň a nešika, tak to jde. Taky se naučila sama si hrát.
Teď je jí devět a jsou chvíle, kdy si užívá, že je sama doma. Taky chodí od třetí třídy sama do školy a ze školy, to jí dělá hrozně dobře, že je samostatná.
Takže já si myslím, že nejdřív musí rodič tomu dítěti dát prostor k samostatnosti, přežít začátky a pak už to jde. Když bude všechno dělat za dítě, tak to si nezvykne dělat ty věci samo a bude je od rodiče chtít dál a dál.