Já můžu napsat jen totéž, co vždy.

Každý vztah musí být ukončený a před vznikem nového vážného vztahu je lepší, když je přiměřená pauza. Tj. na muže, v tebou popisované situaci, je lepší nevázat se jako na životního partnera. Bylo by asi lepší, kdyby jsi ho brala jako příjemnou známost a nechala to jen tak plynout s tím, že se časem uvidí...

Protože za pár let tvůj chlap může být bezva partner pro život, až se to všechno usadí...

Ex se chová naprosto pochopitelně a logicky, i tvůj přítel používá svou logiku, ty jsi přišla do situace, kterou mají mezi sebou nastavenou zatím takto.

Já s mým současným přítelem, když jsme si spolu začali, taky musela leccos překousnout, ve vztahu k jeho bývalé a jeho synovi, a to oni už byli od sebe roky. Postupně se to zlepšovalo, ale skutečný obrat "v můj prospěch" (tj. už si můžu i na něco dupnout a něco je i po mém) nastal, až když jsem otěhotněla. Do té doby jsem já "musela" být ta chápavá a tolerantní. U nás to nebylo až tak markantní, ale taky došlo k tomu, že jsme museli přesunout třeba koncert - měli jsme koupené vstupenky, žena zavelela, že je třeba postarat se o dítě, tak na ten koncert šel muž se svým synem a pro nás koupil vstupenky na druhý den, takže ten koncert slyšel dvakrát (i když jsme mu říkala, že to není nutné, že půjdem na něco jiného, aby nemusel dvakrát na totéž dva dny za sebou). Jasné, že mě štvalo, že ona se nezeptá, jestli něco nemáme, ale mlčela jsem a vyplatilo se, dnes máme nadstandardní vztahy všichni mezi sebou - třeba zrovna dneska jsme s ex fajn pokecali, když přijela synka vyzvednout. schválnosti už se nekonají. Takže nějaký ten rok tolerance a akceptace a může se to zlepšit, určitě. Navždycky to být nemusí.

Jo, ale můj muž od začátku oceňoval a dával mi to najevo, že ví, že se musíme přizpůsobovat a dokázal mi to vynahradit. Prostě jako hadr poslední v řadě jsem se necítila. Spíš mi bylo ho často líto, že musí lítat kolem nás všech, aby se nikdo necítil, že je zanedbáván.