Moje sestra byla dítě extra nejedlík. Moje máma z důvodů, které já taky přiznávám, že jsou pochopitelné, to velmi řešila, a skončilo to zaťatými zuby, přijímáním pouze tekutin, akutní hospitalizací, kapačkama a velmi rázným poučením od lékařů, ať jí dá pokoj.
Dala jí pokoj a ségra nejenže neumřela hlady, ale normálně vyrostla, dospěla, má děti, funguje, sportuje...
Ona to není legrace.
A nechtěla bych být tím dítětem s nízkou potřebou jídla a vydatným metabolismem, které si nemůže dovolit ani nechtít svačinu nebo říct při obědě, že už má dost. Docela peklo.