Tak asi nezbyde, než se tím prostě míň trápit .
Ten můj taky neposlouchal, fakt jako bys psala o něm . Přes výslovný a jednoznační zákaz si v první třídě vzal do školy kružítko, popral se pak o něj s kolegou a div mu nevypíchl oko. Fuj.
V sokole jsem z něj normálně plakala, nebyl schopen/ochoten dělat to, co ostatní děti, běžel přes celou tělocvičnu místo nějakého cviku... a přitom mně chytl za ruku a dal mi pusu, byl šťastnej.
A vždycky se ptal Co? Cože? a dělal, že neslyší , když mu to teď připomeneme, musí se smát. Dobře věděl, co dělá. Sice se výtkám nesmál, ale znám jednoho takového kloučka, spíš mi přijde, že nechce být výtkou jakoby poražen. Je takový hodně maskulinní.
Od toho neklidu našemu klukovi pomohlo karate, dá se chodit už od první třídy. Vracel se tak ztahanej, že byl rád, že je večeře . Vzteklej je dodnes, ve čtyřech letech se válel po zemi a řval.
Ani nevím, co jsem s ním dělala, ale vzpomínám si, že jsem přesně v tomhle věku fakt nevěděla, co s tím. Ale přešlo to. Tak si myslím, že i ten tvůj z toho prostě vyroste. Každý měsíc a rok znamená, že s ním bude větší dohoda.