Čtyřleté dítě - pokud má srandu - pak doopravdy - chce se smát. Nebo se kritickou situaci snaží urovnat úsměvem, od malinka mají vrozeno, že je úsměv chrání.
Nedělá nic naschvál a nekalkuluje s tím, zda nás naštve. To si tam vkládáme my dospělí a z toho plyne řada nedorozumění.
Já myslím, že na něj máte nepřiměřené nároky - jakožto na nejstarší dítě,
nejste důslední - důslednost není že "důsledně opakuji příkaz až mi rupnou nervy"
důsledný člověk vydává pokyn a pokud není vykonán, hned dopomůže (v klidu) k jeho uskutečnění - tím se dítě naučí, že pokud už bylo něco přikázáno, tak se to udělá, jinudy cesta nevede.
Hodně pomáhá myslet jako on - představit si sebe na jeho místě, podívat se na jeho motivace a pak z dospěláckého hlediska předejít např. většině konfliktů. Jsme přece chytřejší naž čtyřleté dítě, ne? Nebudeme s ním soupeřit ve stylu kdo z koho .
A doporučuji Sourozenecké konstelace. Já je četla, až když kluci byli skoro dospělí, ale žasla jsem, kolik vlastností, které jsem pokládala za povahové, ve skutečnosti plyne z pořadí narození . U vás už se to pomalu rýsuje.