Syn dostával hysteráky, když měl pocit, že mu nerozumíme a nechceme rozumět. A to pak buď dostal hysterák a následně přestal úplně komunikovat. Změnilo se to, když pochopil, že se s ním chceme domluvit, ale třeba nerozumíme, že musí jinak, ale že my chceme. On si totiž myslel, že mu děláme naschvály, ale my mu nerozuměli. Ve škole a školce se pak naučil, oni ho poznali a problémy nebyly. Když byly, nebral to jak naschvál, ale jako známka toho, že mu nerozumějí, ale že on to nezmění, takže nekomunikoval a neřešil to. Katastrofa je to teď v pubertě, on chápe, že mu nerozumějí děti, on jim taky nerozumí a tak chápe, že oni jemu taky ne, ale co nemůže pochopit, je to, že mu nerozumějí dospělí a že i mluví pro něj nesrozumitelným jazykem - nechápe ty jejich tanečky, on chce slyšet jasné 1+1 a tomu rozumí. Je to šílený - nechceme mu ublížit a tak se intuitivně snažíme mu to nějak zaobalit a až nedávno jsem pochopila, že on nechápe, co tím chci říct, ale neřekne to, takže on nic nepochopil, ale já myslela, že pochopil. Změnila jsem přístup, mluvím s ním narovinu, jasně a někdy i tvrdě, i když si myslím, že za určitých okolností by ho ta slova mohla zraňovat a někdy zraňují - pořád je nutný volit správná slova, ale aspoň to dá najevo, když se ho něco dotkne. Musím se to taky naučit, ale důležitý pro něj bylo a je jasný a stručný sdělení.
Jako malý třeba - namaloval postavičku, protože ji chtěli namalovat. Na sdělení - a nemohl bys třeba nakreslit vlasy, oblečení a tak? Odpověď - ne a nic ho nedonutilo rozhodnutí změnit, protože se zeptali - nemohl bys a on to nepovažoval za nutný. Zpočátku se domnívali, že když použili slovo detail, že neví, co to je a i když jim to řekl, obrázek nedoplnil, podle něj to třeba nebylo. Ale když se řeklo - je třeba domalovat detaily, musíš to udělat, je to nutný - tak to udělal.