Přečetla jsem jen začátek diskuse, mám jedno dítě introverta, bojí se lidí, stydlivka, ale má je rád a především děti, jen si drží odstup.
Druhé dítě mám oprsklé a hned se ke všem hrne, separační úzkost 8. měsíce snad ani neměl, takže chápu, co tě na tom může mrzet. Navíc moje první dítě je trochu zvláštní, JE to "to divné" dítě, ale nehroutím se z toho, prostě my jsme ti divní a nemáme se za co stydět, každý je nějaký. Je důležité cítit oporu ze strany matky, od ní se vyvíjí síla ega dítěte, jestli to jeho ego unese, že je ten jiný. Vždyť jiný neznamená špatný! jen ustát to je těžší a ty to musíš ustát a ne z toho být nešťastná.
Doporučuju navštívit dobrého dětského psychologa, my začali nedávno a jsem moc ráda. jsem ráda, že vím, co se děje, že to není tak hrozné
a že třeba někdo pochopí, že "se mi něco nezdá" (všichni mě měli za blázna, že říkám, že se mi to s ním nezdá, že je jinej, že neumí to a to, všichni mávali rukou a mě bylo hrozně, že se mi to zdálo náročné, dnes si říkám, no, on asi trochu náročnější je, to není že bych byla nervní nebo líná nebo na svém dítěti viděla chyby, které ani nejsou...).