Ahoj klaune,
vím, že syn by chtěl, abyste byli s jeho tátou spolu.
To se nejpíš zařídit nedá; tedy nemůžeš to zařídít ty. Pokud spolu budete, tak to nebude ze soucitu k dětem, ale nějakým vývojem vztahu vás dvou a ne aktuálně brzo.

Ale co abyste si to oba se synem postavili tak, že ok, jedna důležitá věc není, je nám to moc líto (a nepotlačujeme to a netváříme se, že je to jedno)
ale je ještě dost dalších hezkých věcí na světe, které teď třeba my dva spolu můžeme dělat.
Být realisti.
Pokud ti řekne, že chce stejně nejvíc ze všeho tátu, tak mu říct:
OK miláčku, to zařídit neumím já ani ty a snažili jsme se oba. Tak co nás může bavit dalšího?
A najet na to, že i po takové tragédii se dá žít dál a hledat radost a ukotvení.

Protože smutné věci do života přicházejí a ne vždy je možno je ovlivnit, ale pokud je umíme zpracovat a přežít dále, je to velmi důležité.