Prostě se tam jako doma cítíš, tak se tam jako doma i chováš. My jsme spolu s partnerem 22 let a prvních deset jsem si tam připadala jako paní kněžna na dobročinné návštěvě. Když se narodila dcera, o něco to povolilo, ale jen o trochu. Prostě návštěva - seď a mi ti přineseme dort a kafe. Imho to bylo dané tím, že jsem z jiného prostředí, holka z rodiny filozofky a architekta v rodině zámečníka a pradleny. Prostě sociální propast a jak jsem schopná mluvit s kýmkoli, tak tady to hodně skřípalo. Navíc já feministka, oni tradiční rodina... měla jsem je docela ráda, vozila je po nemocnicích, sháněla protekci, atd., ale jako doma jsem se tam necítila ani náhodou. Pro ně to taky asi nebylo moc pohodlné, když jsem tam byla.