syn mel ve veku 2,5roku, kdy chodil denne do jesli imaginarniho kamarada, ktery s nami nebyl porad. kdo s nama ale delsi cas bydlel byli dva imaginarni pejsci.
musela jsem je prijmout a taky davat na ne pozor: " mami zavrela jsi je doma, musi s nami ven" = otevrit znovu dvere pockat az imaginarni psi vyjdou, zavrit. v aute pripoutat dite do sedacky, sama si sednu a nez to udelam musim otevrit kufr od auta a nechat psy naskocit. cestou tak hlasite stekaji v aute, ze me syn prosi abych je napomenula... to jsou veci, ktere si do dnes zive pamatuju.
ze zacatku jsem nespolupracovala a syn na to negativne reagoval. takze jsem pejsky proste taky prijala (chodili ven jen s nami, nepotrebovali vencit kdyz se mi nechtelo, proste idealni domaci zvire )
pri pohovoru v jeslich mi synuv vychovatel rekl, ze to je znamka velke duvery ke me jako k matce, znamka naseho vnitrniho spojeni se synem, ze se mi s takovymi vecmi sveri (bylo toho vice) a hodnotil to velice positivne.