Jinak jen na doplnění - Nevím, jak se to bude vyvíjet dál, třeba se za pár let zklidním, ale úplně jsem se orosila při představě, že bych měla zbytek života prožít skoro v celibátu. Je mi 28, jsem docela hezká, štíhlá, tak nechápu v čem je problém. On mě má rád, vím to, je ke mě hodný, je mi oporou, dáváme si pusy, chodíme za ruce... Kdo nás vidí, toho by opravdu nenapadlo, že řeším, to co řeším. Smířit se s tím neumím. Vařit, uklízet, prát, dohlížet klukovi na úkoly, drbat drahého u televize na zádech, to ano, ale aby se někdo věnoval i mě, to nee... na to je unavený.