Než po hlavě, je dobrý fláknout do něčeho, co je poblíž. Osobně praktikuju.

Mně taky občas ujede ruka, holt jsem temperamentnější osoba a mám velmi živé dítě (4 roky), které je permanentně v opozici, permanentně testuje pravidla a hranice a neustále se snaží všechny řídit.

Většinou to pak proberem - že je lepší se domluvit, že já mu vyhovím, když on něco chce, tak že on by měl taky vyhovět mně; že jestli nechce, abych křičela a plácala, tak mi musí dát možnost, jak se domluvit jinak (třeba i vyjednávat), že se se mnou dá na lecčems domluvit, že pomůžu se vším, ale musím vidět snahu atd.

Osvědčilo se mi "oddělit se" od situace, tj. zastavit se a uvědomit si, co chci udělat (třeba mu jednu fláknout), a potom zkusit místo toho něco jinýho, o fous "lepšího". V každým případě je nutný jednat dřív, než mě vytočí do běla. Kdesi jsem četla takovej pěknej citát, že rodič se dokáže chovat líp a správněji, než na co v tu chvíli má, ale ne o moc a ne moc dlouho

Taky se snažím, abysme si doplňovali i ty pozitivní a hezký zážitky, hodně se mazlíme, zpíváme, vymejšlíme blbiny, čteme, vyprávíme, abych nebyla jen ta matka, co furt prudí.

A říkám si, že dělám, co umím, že na mým místě a v mý situaci nikdo není, aby mi kázal, a že holt s největší pravděpodobností moje dítě ty výchovný chyby přežije - aspoň zatím jeví obdivuhodnou životaschopnost.