"a co mám teda dělat? Co bys na mém místě dělala?"

To jsou dvě různé otázky
Já bych řekla "Hele, vy dva se klidně vemte, ale já si nemyslím, že je to dobrý nápad, a proto vás v tom, sorry, nebudu ani nijak podporovat. Ani nepůjdu na svatbu, ani ode mě nečekejte žádný svatební dar. Já se nemůžu koukat, jak se tady trápíš, a nechci, abyste se utrápili oba. Naposledy říkám, že já, kdybych byla na tvém místě, tak se vykašlu na svatbu a nejdřív vyřeším svoji depresi. Tady máš telefon na dobrého psychologa, dál je to na tobě."

Jo, moje kamarádka jednou byla v podobné situaci (teda nevdávala se) a já jsem jí to takhle se svým kamarádem podobně řekla (poté, co jsme vyčerpali všechny "mírové" možnosti. Odbyla nás, tak jsme se na ni "vykašlali", každý dospělý nakonec svého štěstí strůjcem. Nicméně, pomohlo to, "drsným přístupem" jsme ji donutili, aby se nad sebou fakt zamyslela. Udělala to a dala se dohromady, a byla pak ráda, že jsme ji "nakopli".

Ale je fakt, že já se přátelím s lidma, kteří vědí, že svůj život mají hlavně ve svých rukách.