Dovolím si vlastní zkušenost. Řešila jsem něco podobného.

V očích okolí jsem "rozbila" úplnou fungující rodinu. Po 16 letech vztahu. S 8 letým dítětem.
Situace u nás doma byla jiná než tvoje. Vlastně to bylo k přežití, jen já jsem v tom nemohla žít.
Vnitřní otázky zda mě jen nepálí dobré bydlo, výčitky že jsem málo vděčná, přesvědčování sebe sama že jsou na tom ženský mnohem hůř a vydrží to...

Dostala jsem se tenkrát do stavu permanentní nespokojenosti, absolutního odporu k manželovi, vztah jsem táhla já, totální vyhoření po těch letech -- ale když jsem se hecla tak to šlo -- společná dovolená, výlet. Za ty roky jsem ho vychovala k obrazu svému - ale nebyl to partner v pravém smyslu slova, bylo to velké dítě. Cítila jsem, že když nastane problém, nemám nikoho o koho se opřít. Sex poslední roky paradoxně možná lepší než na začátku, ale bylo to čisté šuk... udělat, odvalit, bez pohlazení, líbání, citů.
Za tu dobu pát jeho nevěr, pár mých nevěr - pak návratů zpět z zkoušení to zvládnout.
Období klidu střídaly mé pády k absolutní nenávisti vůdči němu. Ty které zažily teď prominou - ale mnohokrát nevyslovené mé vnitřní přání aby se prostě vypařil, aby mě zbil a já měla konečně "důvod" odejít. Jeden pokus o odloučení a lepení vztahu zpět kdy porušil stanovená pravidla 2 týdny po návratu domů a já to dál držela, protože..... Mé návštěvy u psychologa - snaha najít chybu sama v sobě, protože se ze mě po těch letech stala nepříjemná vřeštící vzteklá příšera a odnášel to můj vztah se synem.

Zkrátím to.
Nakonec jsem to rozsekla. Možná i díky své matce. Ona je pro mě přesně ta žena, která se obětovala rodině a dětem. A už 40 let žije ve vztahu s mým otcem. Frustraci a neuspokojení kompenzovala roky s jinými muži. Teď už žije jen s mým otcem. Ano - přežila to. Už ho nikdy neopustí, už není důvod. Ale nelze na ní nevidět tu lítost. Ano - jako matka nám dala vše. Ale zcela rezignovala na to být milovanou partnerkou, vzdala se sama sebe.

Před 6 měsíci jsem manželovi oznámila že se chci rozvést. 4 měsíce už žijeme odděleně.
Přiznám že jsou dny, kdy si říkám - udělala jsi chybu, měla jsi to zkousnout, mohla ses zařídit jako máma, najít si to co ti chybělo jinde a nemusela bys řešit peníze, dluhy a podobný hnusárny, který prostě přišly. Ale pak ho vidím a dojde mi, že mi nechybí on - on konkrétně - ale že je to spíš stesk po tom na co jsem byla zvyklá, vždyť jsme spolu byli 16 let.
Ale přestože že je to těžký - jsem zadlužená až po uši, protože se nechal vyplatit z každé maličkosti doma bez ohledu na dítě, přišla jsem o auto, o spoustu přátel, musela jsem zase začít počítat peníze ... nevracela bych to. Spí se mi líp. Dýchá se mi líp. Přestala mě bolet hlava. Jsem míň vzteklá. Vztah s dítětem si užívám víc než předtím. Začínám to být prostě JÁ.
Možná jsem pro někoho špatná matka, ale úcta k sobě samotné byla prostě důležitější.
Obětuju svůj život pro své dítě, ale ne pro otce svého dítěte.

Nikdo ti neporadí. Všechna rozhodnutí si musíš udělat jen a jen ty sama.
Přeju mnoho sil

Jo a pamatuju si na jednu spátnou větu od psychologa, když jsem stále řešila že připravím dítě o otce. "vy se ho chystáte zabít?? pokud ne, tak dítě o otce nepřipravíte. Otec bude stále. Sice za jiných podmínek, ale bude stále. Pokud se otec vzdá dítěte, bude to svobodná vůle vašeho muže. Ne vaše vina"