Dost často tu v diskuzi zaznívá názor, že dneska se lidé víc rozvádí a hned při prvním problému utíkají. Není to tak. Je mi 45 let a jsem z rozvedeného manželství. Byli mi 4, když šli naši od sebe. Matně si pamatuju scénu, kdy máma šla na tátu s horkou žehličkou a vyházela na něj všechny talíře z kredence.
Pak jsem klasicky každou druhou sobotu stála před barákem s baťůžkem a čekala na tátu. Bral si mě pravidelně, pak část prázdnin, v zimě na hory. Jeho další dvě děti z pozdějšího manželství jsou moji sourozenci.
Celé dětství jsem od obou rodičů neslyšela křivého slova na toho druhého. Až když jsem byla dospělá, mi máma vyprávěla, jak to bylo. Že se vdávala bez lásky, že táta měl ty a ty chyby a že prostě nemohla dál.
Jsem jí za to nesmírně vděčná. Dneska máme více dědečků a babiček, než bývá zvykem, rodiče neměli problém např. sedět u jednoho stolu na mém maturitním plese nebo na promoci.
Takže dneska vím, že máma byla skvělá a plnila obě role, táta byl na víkendové povyražení a oba mě uchránili od hádek, nadávek a soužití, které prostě nebylo možné.
Není to pro tebe návod k rozvodu, je to o tom, že po rozvodu život nekončí a děti nemusí přijít o oba rodiče.
Jinak já jsem zastánce střídavé výchovy.