Mně to, co popisuješ, nepřipadá nijak divné nebo extrémní, takové děti jsou.
Snažila bych se ji postupně, ale opravdu postupně a po maličkých kouscích otužovat (třeba ať zkusí pozdravit nahlas, když se při tom budete držet za ruce), ale nehrotit. Ona se postupně rozvine, můj nejstarší syn byl dost podobný a školka a dobrý přístup v ní mu hodně pomohla.
Společné spaní je otázka, na to jsou různé názory, asi když vám to nikomu v rodině nevadí, tak proč ne. Nejspíš se nejpozději po svatbě odstěhuje sama .